Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I různé rockové spolky v roce 2020 vydaly spoustu zajímavé hudby, která stojí za to. Když se přebírám tou spoustou nahrávek, zas a znovu mě překvapuje, kolik toho v minulém roce vzniklo a jak žánrově různé ty kusy jsou. Od uvřískaného rock’n’rollu, přes instrumentálně rozkvetlý grunge až po zadumané indie kytarovky.
DONNIE DARKO – Yesterdays
Marně si lámu hlavu, jak je možný, že tahle banda tak skvěle vzkřísila devadesátkovou kytarovou školu. DONNIE DARKO jsou pohrobkem někdejšího trendycorového tornáda SHOGUN TOKUGAWA, které před jedenácti lety předskakovalo před METALLICOU. V minulosti divoká omladina nyní produkuje usedlejší rockovou hudbu, notně řízlou grungem ve své vrcholné formě. Dává si ale záležet na písničkovosti, košatých aranžích a velmi vyrovnaných hudebních výkonech. Pokud tu zase někdy budeme mít PEARL JAM nebo FOO FIGHTERS, tak nebude lepší indie kytarovky, která by s nimi mohla sdílet scénu.
Kluci odvedle ze zkušebny s novým EP. Uvědomělá kapela. Jsou tam zastlaný skoro furt a z jejich dveří se často ozývají dost divný zvuky. Zubatý kytary a ještě zubatější klávesy. A možná nejzubatější vřískálista. Hrozně protivnej hlas. Budete to milovat. Za tu dobu, co existují si HENTAI vytvořili vlastní žánr, který zní jakoby PRAŽSKÝ VÝBĚR narazil do THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Pod slupkou maškarády bije celkem sofistikovaný instrumentální stroj. Aktuální EP jen potvrzuje formu a pozici. Takže si to shrneme. O tom, jaká je nejlepší rock’n’rollová kapela u nás, můžeme vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit. Ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat!
K téhle kapele je taková historka. Když si zakládající členové Petr a Honza poprvé odpovídali na inzerát, měla být HISSING FAUNA něco ve stylu THE MARS VOLTA, THE ALBATROS a LOCUST. Nakonec je to něco jako MOTORAMA, SMASHING PUMPKINS, THE CURE a možná trochu i JOY DIVISION. To, že se záměr nezdařil, vůbec nevadí. „Youth“ je velmi výraznou nezávislou kytarovou deskou minulého roku. Ležérní, s dávkou nedbalé elegance a lehce přístupná. Přesto ne triviální nebo příliš hladící po srsti.
Nejmladší kádr Stříbrných raket? Vedle OR asi jo. Od posledního alba se toho zas tak moc nezměnilo. Stále se dá říci, že noiserock, ale taky nějaké to devadesátkové emíčko, popina a špetka kytarového punk androšáctví z předroku 89. Písničková špína, co je tak akorát učesaná neučesaná, má kvalitní texty v domácím jazyce a v notách s sebou nese spoustu citu i atmosféry. Dobře to funguje v uších, když špacírujete ztichlým nočním městem uprostřed lockdownu i šumavskou lučinou v době svítání. Co víc po podobné kytarovce chtít?
Česká odpověď na spolky typu THE WHITE STRIPES nebo ROYAL BLOOD – i když ti si dnes už dost pomáhají elektronikou. Tady to stále jede v oldschool kolejích. Důkaz, že plnokrevný úderný rock’n’roll jde i ve dvou lidech. Riffově lehce ohlodané, ale ten lauf má málokterá kapela. Pohrobci mělnické garáže zvané ANYWAY. Tam kde se narazí na stěnu, kterou představují minimalistické prostředky, tam si jde lehce pomoci nějakým tím žestěm nebo klávesou. Všechno ostatní jsou bicí, kytara a zpěv Jiřího a Benjamina.
Ryzí žánrovka. Elvis na sedlčanský způsob. To není invektiva, ale konstatování faktu. V podstatě vykradači hrobek, ale dělaj to se srdíčkem a grácií, takže se to dá odpustit. Vydali vinyl a u fajnšmekrů z Best Czech Vinyl Disk 2020 to skončilo bez jediného bodu. Takže úplně na dně! Takhle má vypadat podpora mladým kapelám? Berry? Navíc těm, co maj na obalu nejvíc black metalový zvíře? A ze Sedlčan? Všichni v redakci máme pro Sedlčany speciální místo v srdci a pro medvídka Pandu také. Čekej Rockabilly. Nic nového pod sluncem, prostě písničky, co padnou přesně do předem vytyčený šablony. Ale za mě dobrý, slyšel jsem to opakovaně.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.